Přidávám další seriál, ale nebude tu nadlouho. Jenom epizodka, dvě....
Celý svět se jakoby zastavil. Nikdo z nás se nehýbal. Nikdo z nás si netroufl přerušit to dusité ticho, které se mezi nás vneslo. Jen jsme tam stáli a zírali před sebe.
Najednou se otevřely dveře stodoly a dovnitř vešla rázná brunetka. Šla k nám, rychlýma krokama a usmívala se na nás.
"Tady jste! Clark říkal, že brzo přijedete. Ale proč jste ve stodole?" Spustila na nás. Byla oblečená v červeném kostýmku, obličej jí rámovaly vlasy, za který bych šla na konec světa a vypadala opravdu, ale opravdu energicky. "Co se tak tváříte? Možná to tady není Hilton, ale přece jenom, jste ve stodole." Brunetka si nás prohlížela trochu podezíravým pohledem. Mohla jsem docela dobře uhodnout, na co myslí. Tři vyděšení lidé u ní doma. Musím něco říct.
"Ehm... je to tu pěkný," řekla jsem a snažila se tvářit konverzačně.
"Díky!" Brunetka se na mě usmála a pak mi podala ruku. "Mimochodem, jmenuju se Lois."
"Dawn," představila jsem se. "A tohle je Blaine a Kurt," postupně jsem na ně ukázala.
"Ahoj," pozdravili Blaine s Kurtem současně a já jsem byla hrozně ráda, že něco řekli.
"Tak půjdeme do domu, ne? Vypadáte, že byste opravdu potřebovali něco teplýho. Uvařím vám čaj. Clark se za chvíli vrátí, takže se nemusíte bát." Lois se na nás zářivě usmála, pak se otočila a my šli bez řečí za ní.
Vyšli jsme ze stodoly a já se zvědavě rozhlížela kolem sebe. Všechny ty zmatený pocity z toho, kde jsem, co se stalo a co budu dělat, jsem zamkla a nepřemýšlela nad nima. To počká.
Bylo to tu opravdu pěkné. Možná za to mohl ten jasný den a krásný sluníčko, ale opravdu to tady bylo krásný. Byli jsme na farmě. Kousek od stodoly byl krásnej bílej dům, jako by ho někdo vystřihl z časopisu o pravých američanech. Všude kolem nás byla příroda, viděla jsem pole, ale nepoznala jsem, co na něm pěstují.
Musela jsem obdivovat Lois, že může po téhle zemi chodit v jehlových podpatcích. Ne, že by bylo bahno, ale... nebylo to tu moc stabilní.
Po očku jsem se podívala na kluky. Šli kousek za mnou, vedle sebe a nic neříkali. Tvářili se trochu zmateně, ale to já asi taky. Nido z nás neměl ani tušení, jak tohle bude pokračovat.
Lois otevřela dveře od domu a pozvala nás dovnitř.
Jestli ten dům vypadal z venku úžasně, tak uvnitř byl naprosto ohromující. Takový dům jsem ještě neviděla, všechno říkalo klid, pohoda, jablečnej koláč... Líbilo by se mi tady, za jinejch okolností...
Lois se na nás otočila a zářivě se na nás usmála. "Chcete čaj? Kafe?" Zeptala se nás nadšeně. Až ted jsem si všimla, že je taky trochu nervozní a to mě poměrně uklidnilo. Taky neví, co s náma.
"Kávu, prosím," odpověděla jsem jí a otočila se na kluky, aby taky něco řekli.
"Taky kafe," řekl Kurt a Blaine chtěl taky. Lois se na nás usmála ještě zářivěji, řekla nám, at se posadíme na pohovku a začla vařit kávu. Obývák i kuchyn měli spojenou.
Sedla jsem si na pohovku, Blaine s Kurtem se posadili vedle mě. Nevěděla jsem, jestli nemám něco říct. Nic mě však nenapadalo.
Lois nám donesla kávu a sedla si do křesla, naproti nám.
"Netvařte se všichni tak vyděšeně!" Pokárala nás.
"My ne... nejsme vyděšení," namítla jsem, ale moje malé zakoktání mě prozradilo. Popravdě, jsem vyděšená. A hodně.
"Tady jste v bezpečí," ujistila nás Lois. "At už se vám stalo cokoliv, tady už je to dobrý."
"Ehm..." Nadechla jsem se a snažila se správně zformulovat otázku. "Ty asi náhodou nebudeš vědět nic o tom, jak jsme se sem dostali, že?"
Lois se zatvářila trochu rozmrzele, ale snažila se to skrýt. "Ne, rozhodně ne moc přesně. Ale Clark, můj snoubenec, to ví."
"Snoubenec? Blahopřeju," usmála jsem se na ni. Jak jsem říkala, pravá americká rodina. Ale zdá se to až moc dokonalý.
Lois natáhla ruku a ukázala mi prsten. Byl nádherný. Velký diamant.
"Ten je tak krásnej..." zašeptala jsem a Lois se potěšeně usmála.
"Já vím," řekla a dál se blaženě usmívala.
Chvíli jsme pak byli potichu a pili jsme kávu, která mi vlila do žil novou energii. Ale také způsobila, že jsem začla přemýšlet nad tím, co se stalo. Tohle přemýšlení ale bolí. Jediné, co v ted doufám je, že Castiel měl pravdu v tom, že je Torchwood v pořádku. A že se vrátí. A znovu mě políbí. Nebo políbím já jeho.
"To je opravdu dobrý kafe," řekl Kurt a prolomil tak ticho.
"Je vidět, že jsi neměl to Iantovo," namítla jsem potichu.
"Kdo je Ianto?" zeptala se Lois zvědavě.
"Ale, nikdo..." Zamumlala jsem a snažila se nemyslet na to, co je ted s Iantem. Prosím, at je v pořádku. Nejradši bych mu hned ted zavolala a ujistila se, že... Ale to nemůžu. Castiel to říkal.
"Ahá, tak nikdo," zopakovala Lois a mrkla na mě. "Chápu."
"Ne, tak to není!" Odporovala jsem. "Jsme jen kamrádi."
"Jasně, jen kamarádi," Lois se tvářila, jako by nic, ale myslím, že měla co dělat, aby se nerozesmála. Praštila bych ji do nosu, kdybych zrovna nebyla v jejím domě. Radši to už nebudu dál komentovat.
Najednou se otevřely dveře.
Všichni jsme se otočili a uviděli jsme HO.
Byl vysoký, měl skoro dva metry. A byl mohutný. Opravdu mohutný. Svalnatý. Obrovský. Muskulaturní. Opálenej. Kus chlapa. A zároven měl sladkej obličej. Hnědý vlasy, hnědý oči. Krásný rty. A ten výraz v očích...
"Ahoj zlato!" Lois se na nově příchozího usmála, vstala a jemně ho políbila. Pak se otočila na nás. "Tohle je můj snoubenec, Clark."
Sakra, proč jsou všichni zadaní?
"Ahoj," pozdravil nás Clark hlasem, který mě málem dostal do kolen.
"Ahoj," vypravila jsem ze sebe zaškrceně. Žádný další pozdrav se neozval, takže jsem se otočila na Kurta s Blainem a měla co dělat, abych se nerozemsála. Oba dva na něho civěli... snad ještě hůř než já. Ach jo. Tohle bude ještě zajmavý.
"Ty jsi Dawn, že?" Zeptal se mě a podíval se na mě... ne, nezdálo se mi to... starostlivě.
"Jo," přikývla jsem. "Ca...ON říkal...?" Původně jsem chtěla říct Castielovo jméno, ale přece já nesmím nic říkat. Nic konkrétního.
"Jo," Clark přikývl a mírně se usmál. Pak se otoil na kluky. "Vy dva jste...?"
"Blaine a Kurt," představila jsem je, protože jsem si nebyla jistá jejich motorickejma schopnostma. "ON nic neříkal?"
"Jen, že možná přivede ještě někoho."
Lois se na nás na oba dívala a myslím, že nevěděla, o čem mluvíme. Nic však neřekla.
Chvíli mezi námi zavládlo docela trapné ticho, potom však Lois spráskla ruce a s novou energií se na nás zářivě usmála. "Ukážu vám, kde pudete spát, pojdte za mnou!"
A my jsme bez řečí šli.
Po té, co nás Lois s Clarkem nechali o samotě v mém novém pokoji (byl na půdě, měla jsem ho jen pro sebe, kluci dostali společně takovou malou komůrku), jsme se konečně dostali z toho hroznýho šoku. Začali jsme všechno řešit a naše dohadování trvalo opravdu, ale opravdu dlouho. Nikdo z nás nic pořádně nevěděl, takže otázky jako... Kdo byl ten sexy chlap v kabátě... nebo ...Jak jsme se mohli jen tak objevit na druhý straně planety... neměli moc význam. Nic jsme nevyřešili, snad jen to, že uděláme, co nám Castiel říká. Prostě tu zůstaneme a budeme doufat, že on všechno zařídí. Kurt se trochu vztekal, chtěl by zavolat aspon svému otci, ale mohlo by to být nebezpečné. Ale myslím si, že já mu v tom určitě nezabráním. Když mu bude chtít zavolat, tak to udělá.
Později toho dne pro nás přišla Lois, at se navečeříme. Jídlo bylo sice trochu připálené, ale opravdu jsem měla hlad, takže jsem všechno snědla.
A pak jsem se, úplně vyčerpaná, zhroutila do postele a téměř okamžitě usla.
Doufám, že se vám tahle kapitolka líbila. Komentář by hrozně potěšil :D
